SEBEOBRANA PRO ZDRAVOTNÍKY

Má generace vyrůstala v době, kdy konkrétně u nás, ve středně velkém městě, byl jeden oddíl shotokan karate (nejběžnější styl karate v ČR). V té době se v tělocvičně o kus dál cvičil zápas a možná box. První sebeobrana, která se u nás objevila, byla ve formě seminářů, které vedly „černé pásy“ karate. Vesměs se jednalo o styl výuky, kdy 2 stojí proti sobě, jeden druhého chytne za zápěstí a ten druhý se složitým manévrem musí z tohoto sevření vymanit. To se vyzkoušelo 10-20x a začala se cvičit další technika. Během semináře jsme se tak naučili mnoho technik, ale ani jednu pořádnou a pořádně. Sebeobrana není nikdy statická, vždy je v pohybu.

Teprve později se začaly objevovat první skupiny musado, krav maga (různé styly) a ještě později semináře Lee Morrisona nebo Jima Wagnera, RBSD, Sorudo, Kalah. Situace ve velkých městech byla o něco lepší a ty dobré systémy sebeobrany se v nich začaly objevovat dříve.

Sebeobrana je v jakémkoli kontextu vždy komplexní téma, které zahrnuje prevenci, taktiku, asertivitu a techniku. Jedno od druhého nelze oddělit. A výcvik sebeobrany by měl všechny tyto složky obsahovat. Samotný výcvik boje je poměrně náročný. Na fotkách z dobrých kurzů byste měli vidět osoby vyčerpané, zpocené a bolavé. Ovšem i když takový výcvik absolvujete, nechcete se dostat do situace, kdy budete muset vše natrénované použít (i když máte za opaskem Glock). Vždy je lepší konfliktu předejít nebo se z něj šikovně vymanit asertivním chováním a deeskalací konfliktu. Více třeba zde ve článku o Cooper Code.

Sebeobrana pro zdravotníky (jako pro všechny ostatní), obvykle nezačíná soubojem pěstí, ale prevencí a asertivitou. Ale i když se nám podaří dodržet veškerá pravidla prevence a asertivity, můžeme se jako zdravotníci dostat do situace, kdy budeme napadeni nejen slovně, ale i fyzicky. Nečekáte útok od člověka, kterému chcete pomoci. Navíc pokud jste zdravotník, bez fyzického kontaktu se neobejdete, vždy jste pacientovi a jeho blízkým na dosah. Každý, kdo tuto situaci zažil, jistě potvrdí, že je to situace velice nepříjemná, neočekávaná a emocionálně silná. V tom okamžiku je dobré mít za sebou alespoň základy výcviku sebeobrany (ale toto je úkol praktický a žádné čtení se mu nevyrovná).

Ve chvíli, kdy je útočník již na dosah našemu tělu, jsme prevenci pravděpodobně zanedbali, tedy nevšimli jsme si, že nebezpečí hrozí. A v tu chvíli se opravdu musíme bránit fyzicky. A to je dost obtížné i pro trénované jedince.

I když si doopravdy stojím za tím, že lze většině útoků předejít nebo se jim vyhnout, tak se především ve zdravotnictví samozřejmě může stát, že si útoku opravdu nemusíme všimnout. I mně se to stalo. Trénovala jsem bojová umění a sebeobranu od mých 12 let. V jednu dobu jsem trénovala každý den a měla 3 různé učitele. Krátce poté jsem začala pracovat na traumacentru velké nemocnice. Pacient, který měl poruchu vědomí, a kterému jsem zajišťovala žilní vstup, se na chvilku probral a ohnal se po mně rukou. Jak jsem měla hlavu skloněnou k němu u zajišťování žilního vstupu, schytala jsem ránu přímo do obličeje. Těžko to očekávat, pacient navíc krvácel do mozku, nemohl za to. Ale to je spíše výjimka.

Naštěstí, většině situací lze předejít. Asertivita a prevence nejsou postupy pro slabochy, ale je to něco, co nám pomůže vyhnout se opravdu nepříjemné situaci. Především je dobré pacienta nevyprovokovat. Bohužel, toto vyprovokování jsem viděla mnohokrát (od lékařů, zdravotních sester i sanitářů). Jak můžeme pacienta vyprovokovat k agresi:

• tykání (tady si sedni, dej sem ruku, zůstaň ležet)

• vyčítání (chlastáš, bereš drogy, jsi feťák)

• pokyny bez vysvětlení (musíš jít s námi, protože jsem to řekl)

• zdravotník se obecně neumí slušně chovat (vyčítání, nevhodné poznámky)

Často pak po takovém vyprovokování pacienta jdeme měřit tlak, glykemii nebo kontrolovat krvácení, k pacientovi skloníme hlavu. No a to je přesně ta chvíle, kdy schytáme první ránu (a upřímně, nelze se tomu divit). Nehledě na to, že si jen přiděláme práci, protože dotyčného stejně musíme následně vyšetřit, ošetřit a odvézt. Naším úkolem není se opilému jedinci klanět, ale situaci zvládnout rychle a s grácií.

Sebeobranu zdravotníků lze rozdělit na sebeobranu šetrnou a boj o život, o přežití. Šetrnou sebeobranu využijeme především u pacientů na oddělení (psychiatrie) nebo u lidí s demencí nebo Alzheimerovou chorobou. Nechceme těmto lidem ublížit, nemůžeme jim do obličeje hned stříkat pepřový sprej nebo je seřezat teleskopickým obuškem. Využijeme většího množství personálu pro šetrnou imobilizaci a následně použití omezovacích prostředků (s řádným zápisem do dokumentace). Postupy se lze naučit na kurzu sebeobrany pro zdravotníky. I zdravotník může ale být v situaci, kdy bude bojovat o život. To může být například u posádek záchranné služby, u aktivního střelce nebo ozbrojeného návštěvníka oddělení či ambulance. Při mém štěstí (nebo smůle) jsem i zde nabrala zkušenosti, když do ambulance vpadl jedinec pod vlivem drog s dýkou v ruce.

Výcvik sebeobrany je nutné absolvovat fyzicky, prezenčně a pod dohledem zkušených instruktorů. Osvojit si základní postupy prevence, ostražitosti a asertivního chování si ale může každý zdravotník tím, že je začne vědomě praktikovat každou službu.

Mnoho níže uvedených postupů, které si můžeme každodenním tréninkem osvojit a navyknout si na ně, nám pomůže nejen v zaměstnání, ale i v "civilu".

SPECIFIKA PRO POSÁDKU ZÁCHRANNÉ SLUŽBY

Především, každá posádka by měla být předem domluvená, co dělat, když je napadena a jak se bezpečně ze situace dostat. Ta domluva (a ideálně nácvik předem) je doopravdy zásadní. Když nastane problém, snažíme se z nebezpečné situace dostat rychle pryč. Při tom můžeme využít silnějšího člena posádky který nese batoh a v případě potřeby drží batoh před tělem jako štít. Slabší jedinec stojí za silnějším kolegou, drží ho v oblasti ramene a opasku na boku, kontroluje situaci po stranách a vzadu, případně táhne (směřuje) kolegu pryč z místnosti.

• než vystoupíte ze sanitky, mějte na sobě rukavice

• zhodnotit situaci bez zbytečného prodlení ihned - jak vypadá pacient, jak okolí, hrozí nám nebezpečí (vidím nůž, pistoli? stáhnu se zpět)

• nevstupovat do tmavých prostor bez svítilny (nikdy)

• vždy nahlédnout do místnosti, než do ní vstoupíte

• vždy nahlédnout za roh (u dveří, na schodišti)

• záchranář s batohem vstupuje první, batohem se případně brání

• znát, ovládat a nosit u sebe SOS mechanismy pro konkrétní záchrannou službu (mobil, pager, vysílačka)

  
  

SPECIFIKA PRO PERSONÁL NA AMBULANCI/URGENTU/ODDĚLENÍ

• vždy se nejprve podívat do kukátka dveří nebo na kameru, když někdo zvoní nebo klepe na dveře ambulance

• v případě pochybností si přivolat silnějšího kolegu nebo security

• nevycházet z ambulance bez klíčů nebo propisky (dají se použít jako improvizovaná zbraň)

• znát, ovládat a nosit u sebe SOS mechanismy pro konkrétní ambulanci (čip pro přivolání security, pager, mobilní telefon)

  
  

  Článek o bezpečnosti členů záchranných složek.

  
  

A asi tím nejdůležitějším pravidlem je, abychom vždy dali na svou intuici. Pokud se nám něco „nezdá“, pravděpodobně je k tomu nějaký důvod. Pokud si nejsme jistí, stáhněme se, zavolejme o pomoc a vyčkejme příjezdu policie. Nikdy se nenechte ukolébat a nezískejte pocit falešného bezpečí několika sebeobrannými technikami z krátkého kurzu. Samotný boj je opravdu velmi náročný.